Dítě, u kterého se teprve formuje sebepojetí, více slyší kritiku, než pochvalu, a mnohem rychleji si vytvoří negativní sebeobraz, než pozitivní. Není to žádný osobnostní rys. Toto negativní zkreslení – sklon klást větší důraz na negativní zkušenosti, bylo desítky tisíc let otázkou přežití.
Přežili jednoduše ti, kteří si nebezpečí kolem sebe dokázali všímat lépe a rychleji.

Dnes je nejvíce ohrožujícím zážitkem ztráta blízkosti, lásky, pocitu vlastní hodnoty a důležitosti
pro druhé. A dítě jen využívá nejstarší nastavení mozku, aby se před těmito ohroženími ochránilo.

Jeho vnímání, chování či uvažování pak mohou být zkreslené a ovlivňují jeho sebeobraz a důvěru
ke druhým. Dobrou zprávou je, že mozek je neuroplastický a umožňuje měnit neuronové spoje
v závislosti na nových podnětech, informacích a zkušenostech.

Jeden ze způsobů, kterým vytváříme u dětí nová neuronová spojení, je prostřednictvím slov.
Slova, která děti slyší, nejsou pro ně nikdy jenom slova. Jsou to stavební jednotky jejich sebeobrazu.
Stavební jednotky vnějšího světa, který může být bezpečné nebo naopak ohrožující místo.

Říká se, že dítě slyší za den několik set negativních slov
a je třeba 7 laskavých slov, aby se vyvážil efekt 1 negativního.

U dospělého zdravé projevy sebehodnoty a sebevědomí,
u dětí často projev zlobení, neposlušnosti a nevychovanosti.

Přemýšleli jste někdy nad tím, proč to tak je?
Proč volíme oko za oko, duši za duši, "já jsem nemohla, ty nemůžeš"?

Proč nás zdravá síla dětské sebehodnoty tak ohrožuje? Co nám zrcadlí? Schopnost být si
za všech okolností vědom vlastní hodnoty, umět ji chránit a bojovat za ni, být viděn a slyšen?
Části, které nám samým tak moc chybí, a udělali bychom vše, abychom to v dospělosti uměli stejně?

Děti jsou po generace vychovávány v tom, že ta největší hodnota je v něčem jiném.

Že poslušnost vede ke slušnosti. Že identita je něco, co je potřeba najít.
Že království bude jejich, až splní tři úkoly, zlomí dávné prokletí a přemohou draka.

Tváříme se, že je to neškodné, že je to jediná cesta ke štěstí.
Jediná cesta, která je dovede od vlastní bezcennosti k cennosti.

Sebehodnota dětí se nerodí z uvědomnění, že jsou jedinečné, výjimečné, speciální, lepší, než druhé,
ale že ji mohou žít a chránit ji.

Je to síla, která, když ji nezašlapeme, povede správnou cestou nejen je, 
ale vrátí na správnou cestu také nás.

Nejhorší věcí v životě vysoce citlivých dětí není stres, kterým každodenně prochází, ale že pod tíhou náročných dní jejich nejbližší neuvidí, jak úžasné jsou a co vše dokážou a že ony samy to neuvidí.

Jsou děti, které citlivě vnímají vše, co se kolem nich děje, ale kterých hlavním nastavením je prožívat radost, zvědavost a pocit bezpečí.

A jsou děti, kterých nervový systém nikdy nespí, které musí zvládat enormní množství vjemů a kterých hlavním nastavením je bránit se proti neustálému pocitu ohrožení.

U kterých se potřeba ujišťování a pozornosti může zdát bezedná a lehko překročí kapacitu jakéhokoliv rodiče.

Na které většina rodičovských rad fungovat nebude a snaha dodržovat je vede jen k vyčerpaným rodičům, zlomeným dětem a pocitům selhání na obou stranách.

U kterých je pocit klidného zaujetí, lehkosti či radosti tak těžko dosažitelný, že rodiče stojí nemálo sil důvěřovat, že nedělají nic špatně, že jejich dítě není rozmazlené ani zlobivé, že jeho mozek má jen o 1 náročný úkol navíc: každý vjem z vnějšího či vnitřního prostředí vyhodnotit jako ohrožující nebo neohrožující.

Jak poznat dítě se zvýšenou citlivostí senzorického zpracování?

Každé dítě je jedinečné a nemusí vykazovat všechny nebo dokonce ani většinu uvedených znaků. Vysoká citlivost senzorického zpracování NENÍ porucha senzorického zpracování, nejedná se
o diagnózu, kterou je možné testovat a která by musela splňovat určitá kritéria. Hlavním rozlišujícím faktorem je intenzita vnímání a následného prožívání dítěte na podněty uvnitř nebo kolem něj.