Děti s velkými emocemi: Jak jim rozumět a jak zvládat emoční situace

Když změníme to, jak vidíme dítě, dítě změní to, jak vidí sebe.

Vše intenzivně prožívá, ale s jeho emocemi vám nejde pracovat.

Nejmenší konflikty, požadavky, změny, povinnosti, oblékání, jídlo či spánek vyvolávají ty nejhlubší emoční reakce.

Vše je náročné, dítě vše vnímá jako stres. Den se zdá jako nezvládnutelný úkol.

Od rána je v opozici: nechci, nejdu, neudělám. Odmítá zážitky, na které se těšilo. 

Večer se snaží vyhnout spánku za všech okolností.

Obrovský hlad po rychlém dopaminu a nepřetržitých vnějších podnětech a intenzivní potřeba pozornosti rodiče mu pomáhají alespoň na chvíli zapomenout na náročný vnitřní svět. 

V emocích se mu ale nejde přiblížit. Jakákoliv snaha o respektující přístup, pokusy o sblížení či uznání a pojmenování emocí vedou k velké obraně, vzteku a agresi. Připomínají mu tu část sebe, kterou nechce vidět.

Rodiče odmítá, a současně ho intenzivně potřebuje u sebe. 

Mluvení, zklidňující techniky, dýchání ani kreslení nepomáhají. Nejvíce se bojí, že jeho neschopnost kontrolovat svůj záchvat rodiče odežene, současně ale dělá vše proto, aby se jeho strach naplnil a potvrdil mu jeho špatnou verzi sebe sama.

Chcete mu být jako rodič oporou, ale intenzita a každodennost záchvatů spolu s nemožností se mu v emocích přiblížit způsoby, které fungují třeba u jeho sourozenců, způsobují, že je to nad vaše síly.

Existuje velká skupina dětí, které nemusí spadat mezi děti hypercitlivé nebo neurodivergentní, a přece se u nich setkáváme s velkými emocemi, častými emočními záchvaty, nepředvídatelnými emočními výkyvy a intenzivními a dlouhotrvajícími emočními reakcemi.

Co způsobuje jejich emoční intenzitu a jak jim porozumět?

• více prožívají svět kolem i uvnitř sebe, intenzivnější a déletrvající emoční reakce
• intenzivní potřeba druhých a současně velká touha po autonomii, což vytváří velký vnitřní konflikt
• jejich emoční zranitelnost neustále udržuje aktivní stud, pocit viny, špatnosti nebo nedostatečnosti
• své prožitky a zkušenosti ztotožňují se svou identitou (moje pocity jsou příliš/špatné = já jsem příliš/špatný)
• jejich největším strachem je, že jejich emoce jsou tak velké, že je nezvládne ani rodič, a potvrdí jim tu část sebe, které se nejvíce bojí –  že je zlá a nemožná milovat
• těžce snáší nudu, spánek a nedostatek podnětů a vyžadují vnější stimuly, které odvádí pozornost od jejich náročného vnitřního světa
• nesnáší změnu, překvapení, odchody, tlak a kontrolu
• často se jedná o děti vysoce chytré, uvědomělé, se silnou vůli, velkou citlivostí na kontrolu, nespravedlnost či dodržování pravidel, ale také v určitých oblastech méně samostatné a vyžadující intenzivní pozornost blízkých (častá regrese do předešlých vývoj. stádií: nenají se, neobleče se)
• nálepkované jako nevychované, tvrdohlavé, rozmazlené, dramatické a obecně náročné
• nefungují běžné zvládací strategie, uznání a pojmenování emocí obvykle vyvolá velkou obranu, snaha o fyzické přiblížení vyvolá agresivní a verbální agresi vůči sobě, rodiči či sourozencům („Nenávidím tě, zbiju tě, zabiju tě, chci umřít.“)
• časté paradoxní chování: vyvolává konflikty, hádky, které potvrdí jeho obraz o sobě, kterého se nejvíce bojí
• jejich intenzivní prožívání plus chronický stud plus strach z opuštění vytváří neustálý pocit ohrožení a následné neustálé vyhodnocování situací jako bezpečných/nebezpečných
  

Jak se s ním tedy v jeho emocích spojit? Jak určit hranice jeho chování a současně mu pomoct, aby jeho emoce proběhly zdravým způsobem? 

Jak zvládnout náročné situace, kdy dítě pomoc, blízkost a mluvení odmítá, a jak těmto situacím předcházet?

1. JAK S DÍTĚTEM MLUVIT O EMOCÍCH, KDYŽ POJMENOVÁNÍ A UZNÁNÍ EMOCÍ NEPOMÁHÁ

1. Místo pojmenovat emoce, pojmenovat velikost emoce: „Jak moc velký je teď tvůj smutek? Myslíš, že by zaplnil celou tuhle místnost? Nebo celý dům?“; „Jak moc tě to naštvalo od 1 do 10?“; „Jak moc je to podle tebe strašné? Jako celé město, jako celý svět, jako celý vesmír?“

2. Používat metafory: Pocit, že dětem s velkými emocemi nejde rozumět, že jejich vnitřní boj je nepochopitelný, je hlavním zdrojem jejich úzkosti a stavu ohrožení. Použitím metafory ukazujeme, že jim rozumíme, ale současně se nepřibližujeme moc (můžeme mluvit o hněvu jako o raketě či o úzkosti, která dokáže vyletět v těle nahoru jako výtah apod.)

3. Nemluvit přímo: Dítě s velkými emocemi se nejvíce bojí, že v nás uvidí odrážet se zpět svou „špatnou“ část. Je proto lepší mluvit, když je dítě něčím zaujaté, bez očního kontaktu, sednout si zády, dovolit mu někam si zalézt, schovat se.

4. Mluvit o sobě, svých prožitcích, co bylo těžké pro nás: Pomáhá to připojit se k jejich příběhu, ale obejít jejich špatné pocity ze sebe: „Řekl jsem ti někdy, že když jsem byl jako ty…“

2. CO DĚLAT, KDYŽ DÍTĚ ODMÍTÁ MLUVIT, A MY POTŘEBUJEME ZJISTIT, CO SE DĚJE, NEBO ZÍSKAT DÍTĚ KE SPOLUPRÁCI

1. Hra palec nahoru (pravda), dolu (nepravda), do strany (částečná pravda): Dítě se během odpovídání cítí více v bezpečí, nemusí mluvit, může se schovat, nemusí probíhat oční kontakt a dítě současně může sdílet to, co je pro něj důležité. „Nechce se ti dnes na trénink.“; „Raději bys nešla na setkání, nevíš, kdo tam bude.“; „Naštvalo tě, že jsem ségře koupila zmrzlinu, když jsme na tebe čekali.“

2. Hra na hádání: začneme vždy legračně („Jsi naštvaná, protože jsem řekla, že poletím na Měsíc a nevezmu tě s sebou“) nebo něčím, co není pravda, aby dítě mohlo nejprve rodiče „odmítnout“ a posílit tak svůj pocit důležitosti („Jsi smutný, protože jsi chtěl před obědem sušenky a já jsem řekla ne.“)

3. Mluvit zástupně skrze hračky/plyšáky nebo skrze oblíbené postavy v rolové hře: Na těchto technikách je nejlepší, že fungují i pro starší děti, protože využívají moc zástupné hry. I když dítě ví, že nemluví plyšák nebo jeho postava, obchází to jeho obranný postoj, dítě otázky nevnímá tak konfrontačně a často na hru či spolupráci přistoupí, protože jeho touha po hravém spojení s rodiči a sdílení v bezpečném prostoru je větší než strach z otevření. Hračka nebo plyšák se může dítěte přímo ptát nebo ho o něco žádat, nebo můžeme dítě nechat jen v roli diváka a přehrát celou scénu zástupně pomocí více hraček/plyšáků.

3. JAK SE SPOJIT S DÍTĚTEM, KDYŽ ODMÍTÁ BLÍZKOST

Šeptání: I když dítě odmítá něco hezkého slyšet, neznamená to, že to nechce nebo nepotřebuje slyšet. Když je pro dítě těžké/příliš konfrontační slyšet, když mu něco hezkého říkáme, šeptání může být velice účinný způsob, jak získat jeho pozornost a říct mu to, co by nahlas nedokázalo poslouchat. Šeptání je senzoricky méně intenzivní, bez očního kontaktu, vyvolává méně nepříjemných emocí než přímá konverzace (dítě má pocit, že to nikdo jiný nemůže slyšet, a cítí se tedy bezpečněji).

4. JAK K DÍTĚTI MLUVIT, KDYŽ NESPOLUPRACUJE, A VÍME, ŽE CHCE I NECHCE (jít na výlet, do školy, na trénink, vystupovat, přidat se k jiným dětem, odvážit se na nějakou atrakci, vyzkoušet něco nového, atd.)

Pojmenování různých částí uvnitř nás: Kdykoliv cítíme, že uvnitř dítěte se odehrává boj chci-nechci, naším cílem není vyřešit tento konflikt za dítě a nutit ho do jednoho nebo druhého, ale navázat komunikaci s oběma těmito částmi, aby se cítily viděné, a dítě je nemuselo vyjadřovat jinak. Čím více mluvíme k části, která nechce něco dělat, a přijímáme ji s uznáním a pochopením, tím víc dítě nemusí za tuto část bojovat, a přesouvá svou pozornost na tu část, která si danou věc dělat přeje. „Část tebe by chtěla zůstat tady se mnou a část by chtěla jít vystupovat s dětmi, viď? Je v pořádku, pokud tady chceš zůstat a jen se dívat. Ty sám víš, kdy jsi připravený.“; „Chtěla bys to mít už hotové a mít z toho dobrý pocit, ale nechce se ti už teď nad tím sedět. Chápu to, měla jsi dlouhý den.“

5. JAK PŘESMĚROVAT NEŽÁDOUCÍ CHOVÁNÍ (velký záchvat; dítě leží na zemi, pláče, křičí; konflikt se sourozencem; dítě se chová agresivně vůči sobě, druhým, věcem)

1. Bezpečný kód pro rodiče: Když je dítě v klidu, domluvit si společný kód (např. pokojíček, pohovka, zahrada), který bude pozváním dítěte na nějaké místo nebo hru a který rodič použije ve chvíli, kdy potřebuje přesměrovat chování dítěte do bezpečnějšího nebo klidnějšího prostoru. Místo říkat dítěti v emocích, co nemá dělat, mu rodič říká, kam může jít a co může dělat.

2. Bezpečný kód pro dítě: Domluvit si společně kód, který dítě bude moct použít v okamžiku, kdy je situace pro něj náročná, něco mu vadí, zraňuje ho nebo štve, a který bude rodič vždy respektovat (přestane mluvit, zastaví či změní činnost či požadavek). Dítě má tak jistotu, že si může vždy zachovat kontrolu nad situací.

3. Přímé pozvání k činnosti nebo na změnu místa: „Beru míč a jdu ven. Jestli budeš chtít, přijď a můžeme si popovídat/pomůžu ti, s čím potřebuješ.“; „Beru papíry a pastelky/lego. Budu si kreslit/stavět na terase. Až budeš chtít, vezmi nám svačinku a přijď.“ Důležité je, že se nejedná o rozkaz ani požadavek, ale o pozvání k oblíbené činnosti bez tlaku a kontroly, přičemž dítě rozhoduje o tom, jestli a kdy přijde. Dáváme dítěti něco, co má pod kontrolou v situaci, kdy se cítí mimo kontrolu, což je samo o sobě velice účinný zklidňující faktor.

4. Nepřímé pozvání k činnosti nebo na změnu místa: V situaci opravdu velkých emocí, kdy víme, že promluvit by znamenalo emoce dál stupňovat, nebo třeba v případě hádky sourozenců, pomáhá vnést do situace klid, když si rodič uprostřed daného chaosu jednoduše tiše sedne. Může si také vzít papír a pastelky a jít si kreslit nebo tvořit poblíž. Nejen, že tím získá cenný prostor pro vlastní zklidnění, ale zákonitě tím zklidní i zvědavé dítě, které se velice často přidá. Ukazuje mu, že v situaci, kdy se svět dítěti zdá mimo jeho kontrolu, náš svět máme pod kontrolou a můžeme mu nabídnout klid, bezpečí a naději, že vše bude dobré.

6. JAK POHNOUT S EMOCÍ, aby mohla proběhnout zdravě a odpojila se od pocitů studu a selhání

Pohyb, který napomáhá emoční regulaci, by měl obsahovat senzorickou i pohybovou složku: Zatímco bouchání do polštáře většinou nepomáhá, házet si míčkem o zeď je mnohem účinnější. Vhodné jsou všechny fyzické činnosti, které umožňují zapojení co nejvíce smyslů: různé překážkové dráhy, lezení na skály, odhrnování sněhu, listí nebo bláta, házení ledových kostek nebo figurek o zeď domu, přesouvání věcí nebo nábytku.

7. JAK PODPOŘIT EMOČNÍ REGULACI BĚHEM DNE

1. Vytvářet příležitosti, ve kterých může dítě zažít nějaký úspěch a necítit se neustále jako selhání: Rodič ho může požádat o pomoc s dospěláckými činnostmi („Dokázal bys najít/opravit…“), svěřit odpovědnost za důležité věci apod.

2. Vytvářet příležitosti, ve kterých se dítě může cítit důležité: Rodič se nechá od dítěte něčemu naučit, nechá ho něco si vysvětlit, dovolí mu na chvíli mít nad něčím kontrolu.

3. Čas bez tlaku, otázek a povinností: Dopřát dítěti po návratu ze školy, školky, tréninku nebo větší akce či výletu vždy volný čas, kdy ho nezahrneme ihned otázkami, požadavky, tlakem něco dělat.

4. Senzorické hry nebo činnosti, které zahrnují tlak na tělo: Dětem pomáhá ležet na tvrdém, položit na sebe matraci nebo těžké peřiny, zarolovat se do koberce.

8. JAK PŘIPRAVIT DÍTĚ NA NOVÝ DEN

1. Dát dítěti důležitý/tajný úkol, poslání, misi: Zaměstnat dítě hned po vzbuzení nějakou jednoduchou bojovkou, úkolem se šifrou, hledáním indicií a doplnit tak jeho nízkou hladinu dopaminu (způsobující typický ranní neklid, nespokojenost, úzkost a celkovou nechuť něco dělat) zdravým způsobem.

2. Podporovat pravidelně dobrý pocit ze sebe během dne: Ocenit dítě kdykoliv v něčem udělá progres, vynaloží snahu, projeví laskavost, zvládne náročnou situaci nebo emoci. Všímat si toho dobrého.

3. Emoční vakcinace: Připravit dítě předem na situaci, o které víme, že je pro něj náročná. To, co je pro děti s velkými emocemi nejvíce dysregulující, je právě moment překvapení, kdy dítě emoci nečeká. Emocím zabránit nemůžeme, můžeme ale dítě na situaci lépe připravit: „Zítra odjíždíme na hory a budeme potřebovat vyjet brzy. Myslíš, že bychom se mohli nějak připravit, abychom to zvládli hezky?“; „Dnes k nám přijdou kamarádi a budou si chtít možná pohrát s tvými vláčky. Vím, že někdy je těžké, když si jiní hrají s našimi věcmi, ale věřím, že to zvládneš a že si čas spolu užijete.“

4. Být pro dítě vzorem ve zvládání vlastních náročných emocí: Nebát se před dítětem sdílet určitou emoci a ukázat mu, že i když je to těžké, zvládneme to: dítě vidí/slyší a vstřebává, co si v dané chvíli říkáme, jak situaci řešíme, aniž bychom ho přímo něco učili.

Jakých chyb se rodiče obvykle dopouští u dětí s velkými emocemi

1. Snaha dítě zklidnit

Emoce spojené se stavem ohrožení, hlubokým studem, strachu z opuštění a pocity selhání, špatnosti a méněcennosti nelze náhle zklidnit a dítě proto nemůže spolupracovat na jejich zklidnění – vše vnímá jako hrozbu a je ve stavu aktivace sympatiku: útoku, útěku či zamrznutí. Dítě potřebuje svou emoci sdílet, projít jí a pohnout s ní: odpojit ji od studu a pocitů selhání, spojit ji s pocitem bezpečí a nechat přirozeně proběhnout. Místo snahy dítě zklidnit se proto snažíme navázat s dítětem spojení a dovolit emoci přirozeně proběhnout.

2. Snaha rodiče zastavit chování silou, výhružkami, protitlakem

Cílem není zastavit záchvat, ale vymezit jeho prostor a zamezit jeho šíření do okolí. Čím víc se snažíme záchvat zastavit, tím více se u dítěte vystupňuje, protože strach dítěte zatížíme naším vlastním strachem, hněvem, nejistotou a bezmocí. Cílem tedy není zastavení reakce, které dítě v emocích není schopné, ale přenést jeho chování do bezpečnějšího prostoru a nedovolit mu ubližovat nebo ničit věci. Neříkáme „Nedělej“, „Přestaň“ nebo „Nemůžeš“, ale „Nedovolím ti…“ Potřebujeme mu pomoct, aby se necítilo jako monstrum, jako zlé či neschopné, a nepotvrdilo si tak svou špatnou verzi sebe sama. Změníme prostor, zůstaneme s ním, sedneme si zády nebo ke dveřím nebo hned za dveře: „Zůstanu tady, i když se ti to nelíbí.“ „Není bezpečné, abys teď byl sám.“ „Nedovolím ti dělat věci, které vím, že dělat nechceš.“ „Vezmu ti…/chytím ti teď ruce, aby se nikdo nezranil.“ „Budu hned za dveřmi, kdybys mě potřebovala.“ Cílem je nesnažit se oheň uhasit, ale projít jím spolu s dítětem bez zranění a s klidem. Naučit ho, že v situaci, kdy nedokáže kontrolovat sebe, my to dokážeme a ukážeme mu, jak se to dělá.

3. Nastavení rodiče očekávat, že dítě se ze dne na den změní, že věci budou náhle lepší, že záchvat dnes nepřijde

Lepší je očekávat záchvat, počítat s ním předem, nedovolit, aby byl pro nás překvapením. Ráno si říct, že své dítě znám, rozumím mu, vím, že podobné dny jsou pro něj náročné a velké emoce s velkou pravděpodobností přijdou i dnes. A že to zvládneme. Když k emocím dojde, budu vědět, co se děje a co dělat, a když nedojde, bude to obrovská příležitost k ocenění a vděčnosti.

 4. Brát si útoky dítěte osobně a udržovat začarovaný kruh jeho sebeobviňování

Agrese dítěte vůči rodiči, když je ve stavu ohrožení, není vyjádřením jeho vztahu k rodiči ani motivována snahou mu ublížit, ale vyjádřením vztahu k sobě a svým prožitkům. Když dítě slovně útočí na rodiče, ve skutečnosti nepromlouvá k němu, ale ke svým emocím. Jeho největším strachem je, že tyto útoky neustojíme a potvrdíme mu zpětně jeho sebeobraz jako zlého, nevděčného nebo neschopného. V jiném případě se dítě svým projevem může snažit docílit, aby v rodiči vyvolalo stejné pocity, jaké prožívá samo, rodič rozuměl, jak se cítí, a dítě nebylo ve svých emocích samo.

Dítě s velkými emocemi nejvíce potřebuje zažít, že když se jeho svět zdá mimo kontrolu, ten váš není. Jeho emoce unesete a nepřeválcují vás. Jeho osobní útoky nebudete brát osobně, protože víte, že ve skutečnosti nepromlouvá k vám, ale ke svým prožitkům, a nepotvrdíte mu tím jeho špatnou verzi sebe sama, které se nejvíce bojí. 

—————————————————————————————

Přepošlete článek všem, kdo sdílí s těmito dětmi svou rodičovskou či průvodcovskou cestu, aby mohlo být na světě opět o něco méně nepochopených dětí, a o něco více těch, které mohly prožít naplněný a spokojený život, ne navzdory svým jedinečným darům, ale díky nim.

Eshop: produkty pro rozvoj emočních dovedností dětí

Emoční karty Tisíc Tváří Radosti