Proč omezení dětské duši prospívá. Jak (ne)dostatkem vést děti k radosti a sebelásce

13.2. 2021 (Aktualizováno: 26.9. 2021)Jana Kubíčková2158x0 Komentářů

Pochyby, jestli je člověk dost dobrým rodičem, se často odvíjí od toho, jestli jeho děti mají všeho dost. Jsou jejich kroužky a zájmy dostatečně rozvíjející a všestranné? Je jejich strava dost výživná, dost bio? Jsou jejich hračky dost pestré a nezávadné? Mají dost kamarádů, dost zážitků, dost knížek? Nebo ještě chybí ta, jak mluví stromy?

Kolik přesně je akorát?

Vlastně to každý rodič ví velmi dobře. Zkuste si vzpomenout na tři nejhezčí vzpomínky vašeho dětství. Cesta vlakem na borůvky ve tři ráno. První kolo. Vůně babiččiny kuchyně. Vybavte si rodiče tak, jak na ně nejraději vzpomínáte. Jak se táta nezlobil, když jsi skončil celý v bažině? Jak se usmál, když ses bál projít po kládě potok, a řekl jen: „Tak příště.“? A tys to příště prošel úplně sám? To, co je pro duši opravdu důležité a formující, zůstává. Jako vzpomínka, která hřeje i za 30 let.

O nic moc víc není potřeba.

Nedávám dost. Nedávám dobře. Nejsi dost dobrý

Pokud se rodič ze strachu, že nedává dost nebo dobře, snaží dětem dávat co nejvíce a to nejlepší, zrcadlí v nich stejný pocit vlastní nedostatečnosti. Na jakékoliv pochyby rodiče hledá dítě vždy první odpovědi v sobě. Zahrnuté přílišnými aktivitami nestíhá plnit očekávání a může mít pocit, že rodiče zklamává. Je zahlceno stále novými výzvami a zkouškami. Nemá možnost zjistit, že ho něco opravdu baví a je v něčem dost dobré. Naopak cítí, že selhává. Místo posílování sebevědomí a sebedůvěry, v něm tak může rodič paradoxně upevňovat přesvědčení, že není dost dobré.

Je to začarovaný rodinný kruh, ve kterém rodič má pocit, že nedělá dost pro dítě, a dítě má pocit, že nedělá dost pro rodiče.

Každý rodič by pro radost svých dětí udělal naprosto vše.
A přitom nemusí dělat téměř nic.
Radost dětí je podstatou jejich bytí
a není potřebné ji vytvářet ani zmnožovat.
Stačí ji s dětmi sdílet.
A neudusit ji DOSTATKEM všeho.

A neplakej, prosím tě! Aneb kluci nepláčou, holky nezlobí a nepláčou už vůbec

Děti potřebují zažívat negativní emoce stejně jako ty pozitivní. Nebojte se jejich strachu, nebojujte s jejich vztekem, netrapte se jejich starostmi tak, že jim pak nedokážete být oporou. Chránit dítě před jakýmkoli neúspěchem, zklamáním či neštěstím znamená obírat ho o zkušenost síly poprat se s tím, co ho potkává.

Nechat dítě v emocích, pokud zůstáváme dostupní a laskaví, není rodičovským selháním, ale odvahou posílit ho způsobem, který mu bude sloužit celý život.

Snaha dát dítěti dostatek všeho může být pro dítě zraňující z více důvodů:

Potřeby dítěte jsou naplňovány často dřív, než si je může uvědomit.
Ve snaze dávat dost, dáva rodič často příliš. Přihodí dítěti raději ještě jeden kroužek, ještě jeden sport, akci, oslavu, dárek. Dítě se v tom utápí ne proto, že by mu chyběl vzduch, ale protože je zasypáno a nemá ke vzduchu přístup. Neumí v tom všem najít a prožít sám sebe.
Nezažívat nedostatek znamená nemít možnost prožít si vděčnost za dostatek.
Dávat vše a nejlepší nelze bez podmínek a je vždy na dluh. Nejčastěji dítě platí odepřením práva na negativní emoci: nemůže se vztekat, být nespokojené nebo nevděčné.
Nezažívat nudu a nedostatek dusí v dětech zvědavost, tvořivost, vynalézavost a samostatnost.
Když je v prostoru něčeho příliš, je velice obtížné vidět hranice a zapamatovat si pravidla. Aby se dítě mohlo naučit fungovat, potřebuje svět, který dokáže číst, je přehledný a srozumitelný.
Jednou z nejdůležitějších potřeb dítěte až do školního věku je potřeba bezpečí. Emoční centrum mozku neustále vyhodnocuje příchozí podněty jako ohrožující nebo neohrožující. Dítě, které má kolem sebe příliš všeho, musí neustále sledovat míru ohrožení a být v pohotovosti. Když ubereme ze zážitků a podnětů, snižujeme také počet rozhodnutí, které ho mohou stresovat. Dítě se cítí víc v bezpečí a může prožívat svět klidněji a radostněji.

Proč méně je pro dětskou duši více

Přemýšleli jste někdy při pohledu na to království hraček v dětském pokojíčku, kolik věcí z toho si děti opravdu přejí a potřebují? Proč rodiče tolik touží po nejlepších hračkách, aby se děti zabavily samy, zatímco děti touží po obyčejných věcech, aby je dělali s rodiči společně?

Ale když on/ona se z těch hraček těší velmi krátce
Aby dítě ocenilo dostatek, potřebuje znát nedostatek. Nechte ho pobalit si svůj pomyslný nebo také opravdový kufřík a vzít si do něj pět nejdůležitějších věcí. Vše ostatní odložte do komory. Pokud omezíte svět dětí na jednoduchost, které mohou rozumět, uděláte prostor pro vědomou hru a příběhy, pro kreativitu, radost a vděčnost. Nic nerozvíjí dítě víc, než když má kolem sebe pět klacků, písek a vodu. A jeden bagr. Nebo dva bagry a lopatku. Tak dobře, tři bagry, lopatku a kyblík. 🙂 Ale víc není potřeba. Je to také jeden z důvodů, proč minimalistické a pomalé cestování tolik prospívá i nejmenším dětem. Trávíte spolu vědomě čas a každý den zažíváte určitý druh nedostatku a nepohodlí, únavu, zimu, hlad či horko. Děti trénují svou odolnost pro život a vám nezbývá důvěřovat, že to zvládnou. Vždy to nakonec zvládnou. A budou na to vzpomínat celý život. Na zážitky i na ten bagr.
Ale když on/ona se nudí a skákal/a by nám po hlavě
Dítě, které je zvyklé od rodičů na neustálé podněty (nebo mu naopak chybí nasycení ze společných zážitků), se může jejich omezením nudit. Pro rodiče je to příležitost buď ho přizvat do svých aktivit nebo ho povzbudit k vlastní kreativitě: Vidím, že neumíš najít, co by tě bavilo. To je v pořádku. Třeba něco parádního vymyslíš. Tvořivost vždy vzniká z určitého druhu omezení a omezení vždy vede k nějakému druhu tvořivosti. Prožitek nedostatku rozvíjí dětský mozek způsobem, který příjemné zážitky nikdy nedokážou. Aktivizuje jeho zdroje zvládání, nezdolnost, kreativitu a samostatnost.
Ale děti přece potřebují rozmanité zážitky, aby se rozvíjely
To, co děti opravdu rozvíjí, je hloubka jejich zážitků a jejich sdílení s nejbližšími lidmi. Zůstaňte u zážitků, které dítě zná a má z nich radost, a užijte si je s ním.
Ale když nedávám dětem dost, nejsem dost dobrý rodič
Dost dobrý rodič dává tolik, co dítě potřebuje, ne méně a ne víc. Dost dobrý rodič je také rodič, který se cítí bezpečně a jistě v tom, co dává. Předtím, než se rozhodnete, že musíte dát něco dalšího nebo lepšího, zkuste se dítěte zeptat, co by ho opravdu potěšilo. Třeba objevíte, že to, co mu dělá největší radost, již má.
Ale když ony toho nemají moc a stejně je to nebaví
Omezení různorodých zájmů či vytřídění hraček samo o sobě nestačí. Prostor, který uděláme, je potřebné vyplnit vědomým spolubytím. Udělat si čas na společnou hru, naplánovat aktivity, strukturovat den tak, aby každý měl čas na sebe a na sdílení. Jinak jen vytváříme prázdno, ve kterém něco chybí.
Ale vždyť my stejně nic nekupujeme, protože si to nemůžeme dovolit
Prožitek omezení může dětem sloužit jenom pokud je dobrovolný a týká se toho, co děti již v životě mají, a ne toho, co nemůžou mít. Nejvíce jim prospívá, pokud z rozhodnutí mít méně uděláte hodnotu, kterou sdílí celá rodina. Když se společně domluvíte, že novou věc nebo zážitek nepotřebujete, protože to, co máte, stačí.
Ale vždyť my děti často omezujeme, třeba když zlobí
Omezení nemůže dítě obohacovat, pokud je za trest. Když nedostane nový dárek nebo se musí vzdát toho, co má, protože zlobilo. Omezení slouží jenom tehdy, když dítěti říká, že určitou věc nepotřebuje ke štěstí, a ne, že si ji nezaslouží.

Výzkumy ukazují, že optimální množství věcí, aby si je člověk dokázal užívat, leží před průměrem. Je to míň, než má většina. Vemte dětem polovinu věcí, uberte polovinu koníčků.
Co zbyde, je akorát.

Touha po lásce, kterou má v sobě každé dítě, je touhou být poznáno. Ne však na úrovni toho, co má nebo umí, ale na úrovni prožívání svého bytí. Touží vám ukázat, co prožívá, a touží, abyste to prožívali s ním. Radost dětí je podstatou jejich bytí. Každý rodič by pro radost svých dětí udělal naprosto vše. A přitom nemusí dělat téměř nic. Dětskou radost není možné ani potřebné vytvářet či zmnožovat. Stačí ji s dětmi sdílet ochotně a laskavě. A neudusit ji dostatkem všeho.

Dejte dětem méně věcí a víc emocí.
Udělejte prostor pro vzpomínky, které je budou posilovat po zbytek jejich života.

V naší komunitě Tisíc Tváří Radosti pomáháme vytvářet domov, ve kterém se každý rodič může cítit jako dost dobrý a každé dítě jako dost dobré. Jejím posláním je pomáhat dětem, aby rozuměly svým emocím, a rodičům, aby rozuměli svým dětem. Vnést do rodinného života radost ze zvládnutých emocí, díky které se žádná bolest z emočních zranění nebude předávat dalším generacím.

V e-shopu Emoční Kompas najdete ucelenou nabídku produktů pro vědomé prožívání, vědomou odolnost a vědomou komunikaci, jako je nejrozsáhlejší sada emočních karet pro děti, nejrůznější pomůcky pro poznávání a zvládání emocí, emoční učebnice, pracovní sešity a další.

Vstoupit do e-shopu a prohlédnout produkty

Jana Kubíčková

Jana Kubíčková je psycholožkou, celostní terapeutkou a mámou dvou dětí. Napsala první odbornou publikaci v ČR na téma transgeneračního přenosu traumatu v rodinách. Má doktorát z Vývojové psychologie, studovala také religionistiku a Naturopatii v Austrálii. Je autorkou projektu Tisíc Tváří radosti, v rámci kterého vytváří produkty pro rozvoj emocionálních dovedností dětí. Přináší jednoduché didaktické a terapeutické nástroje pro vědomé prožívání, vědomou odolnost a vědomou komunikaci v rodinách, aby emoce nestály v cestě, ale pomáhaly rozvíjet lepší a radostnější verzi sebe sama, vztahů a světa kolem. Je autorkou Emočních karet >> a Emočních učebnic pro děti>>. Více o jejím příběhu si můžete přečíst tady >> Můžete ji napsat na kubickova.yana@gmail.com

Podobné články