Skrze TEBE vidím SEBE

“No jo, ale když potřebuji někam jít, přece ho nemůžu nechat na zemi v trenýrkách, dokud si dohraje?!”

“Chtěla bych umět být neustále laskavá, ale někdy mám pocit, že už nemám naprosto z čeho dávat, a vlastně někdy už ani nechci…”

“Jak mám neustále pečovat o to, co všichni potřebují, když nemám ani sekundu, abych vůbec zjistila, co potřebuji já.”

Co kdybychom ten dokonalý respektující, laskavý a svobodný přístup k dětem otočili na chvíli vzhůru nohama?

Lze učit děti respektu tím, že budeme nejdřív respektovat sebe?
Lze je učit laskavosti tím, že budeme nejdřív laskaví k sobě?
Lze je učit svobodě tím, že si sami dovolíme dělat to, co potřebujeme?
Lze je učit sebehodnotě tím, že budeme věřit, že jsme dost dobří se všími nedokonalostmi a stavět se k nim před dětmi opravdově?

Ano, a dokonce věřím, že je to jediná cesta.

Co tedy dělat, když něco chceme a potřebujeme, a děti nechtějí a nepotřebují?

1. Zjistit, jestli to opravdu chceme a potřebujeme.
2. Říct dětem, co chceme a potřebujeme.

Kdykoli něco požadujeme od dětí, je to naše potřeba, naše představa o světě. Dřív, než čekáme, že se přizpůsobí, zkusme být k sobě pravdiví. Je to opravdu to, co se tady a teď musí dít? A pokud ano, jak bych to řekla člověku, kterému nejvíce důvěřuji, kterého nejvíce miluji? Řekla bych mu, ať se oblékne (dokud napočítám do 3, protože nebude zmrzlina), nebo bych vysvětlila, proč je pro mě důležité, že někam spěchám?

Jak nejpravdivěji bych vyjádřila, co potřebuji, někomu, koho si vážím, ke komu vzhlížím? Jak bych mu řekla, že chci, aby mě v mém světě doprovázel?

Protože to je to, na co děti celou dobu čekají. Koho hledají v každém vzdoru, v každém zlobení, v každé bezmoci. Opravdovou bytost. Autentickou bytost. Bytost, která je na té nejhlubší rovině bytí stejná jako ony. Bytost, která taky má emoce a někdy je také nezvládne. Bytost, která taky někdy něco potřebuje. Vystát frontu, dopít kafe, rozzlobit se, když se něco nepovede. Takovou bytost lze respektovat. O takovou bytost se lze opřít. Takovou bytost je možné chtít opečovat. S tou největší vlídností a nejčistší radostí, jakých je schopné jenom dětské srdce.

Pokud jim tuto bytost neukážeme, nebudou nás milovat o nic míň, ale budou každým dnem milovat míň sebe. A nepřestanou tuto bytost nikdy hledat.

Na takovou bytost budou čekat celý život.
Takovou bytost nepřestanou hledat nikdy v sobě.
Budou na ni čekat několik generací.