Tři Č(v)arovná Přikázání: Popros, Poděkuj, Omluv se. S čím to vlastně čarujeme?
Když jsem se před mnoha lety zeptala v indických horách malé holčičky, jak se mohu její mámě odvděčit za jídlo, které mi málem zachránilo život, řekla mi, jen ať ji neděkuji.
Ať si jídlo sním a nechám ji být.
Byla to jedna z největších lekcí, které jsem na cestách zažila. Lekce, která nabízí trochu jinou pravdu o výchově dětí a naší cestě k hodnotám… Lekce, kterou se jako rodič stále jenom učím s dětmi dennodenně žít….
Že “děkuji” neučí vděčnosti, “prosím” neučí slušnosti, “promiň” neučí lítosti ani nevede k odpuštění. Kolikrát jsme poděkovali, aniž bychom byli opravdu vděční? Kolikrát jsme poprosili, aniž bychom si něco opravdu přáli? Kolikrát jsme se omluvili, aniž bychom něčeho opravdu litovali? A kolikrát za den do toho nutíme děti?
A že je potřebné jít na to celé jinak.
Žít s dětmi tyto hodnoty trochu jinak než jenom skrze přikázání.
Vyjadřovat je jinak než jenom skrze kouzelná slovíčka.
Učit je dávat, brát i soucítit s druhými jako samozřejmost.
Bez čar a kouzel.
Aby je dokázaly vracet světu jako samozřejmost.
Bez podmínek a očekávání.
Zapomněl jsi na kouzelné slovo. A jaké kouzlo se stane, mami?
Prosím. Promiň. Děkuji. Tři kouzelná slůvka. První slova dětí, stavební kámeny naší výchovy, dovednosti hodného dítěte. Společenské mantry, které se staly ve výchově takovou samozřejmostí, že se zdá šílené nad nimi vůbec přemýšlet. „Jako chápu, že je teď moderní děti příliš nechválit, ale že ji nemám učit ani poděkovat, poprosit, omluvit se? To je snad základ slušnosti, ne?“ Opravdu to učí slušnosti nebo jen poslušnosti? Je slušnost něco víc než poslušnost? Může být dítě slušné, aniž by muselo být poslušné?
Dítě, které se na návštěvě nepoděkuje tetě za dárek, protože se mu nelíbí nebo se mu líbí tak, že si bez zbytečných slov odběhne s ním hrát.
Dítě, které nepoprosí, když něco potřebuje, protože považuje za samozřejmé, že mu pomůžeme.
Dítě, které se neomluví, když zničí někomu hrad, protože předtím někdo zničil hrad jemu.
Proč ty slova v těchto situacích tak moc potřebujeme? Co tak ohrožujícího v nás vyvstává, když je neslyšíme? Proč potřebujeme okamžitě zasáhnout a dítě napravit?
Jestli něco potřebuješ, musíš poprosit.
Dostal jsi, tak musíš poděkovat.
Podívej, jak pláče, musíš se omluvit.
V čase, když se dětský sebeobraz utváří, jsou to opravdu nebezpečné čáry.
Čarujeme s dětským Já. S tím, kým dítě věří, že je, a kam sahá jeho moc, co si zaslouží a za co je vinno. Z Popros!, Poděkuj! a Omluv se! se staly zaklínadla, kterými chceme rozpustit vše, co nás ohrozuje jako rodiče, a co nejrychleji proměnit dítě z té vzteklé, nevděčné a drzé potvůrky zpátky na hodné, poslušné, jaké má prostě být.
Co cítím jako rodič či učitel, když dítě na povel poděkuje, poprosí, omluví se? Potvrzení, že svět je v pořádku? Úlevu, že stále mám autoritu a dítě stále má respekt? Dobře vím, že na opravdovou vděčnost, respekt či lítost není v té chvíli čas ani prostor. Ale můj strach a nejistota jsou silnější. Je to magie, ve které se zachraňuje sebeobraz rodičů a na oltář pokládá sebeobraz dětí.
To se neumíš ani poděkovat?
Jakého světa se bojíme, když děti nebudou magicky odříkávat promiň, prosím a děkuji? Světa, ve kterém nejsem dost dobrým rodičem? Světa, ve kterém moje dítě není dost vděčné, hodné, jako ostatní děti? Nebo že tento svět uvidí druzí?
Svět bez zbytečných a vynucených kouzelných slovíček dokáže být tím nejvlídnějším, nejlaskavějším a nejupřímnějším světem. Světem, ve kterém děti přirozeně vyjadřují radost, soucit a vděčnost. Není potřeba je vyvolávat zaklínadly. Musíme jim však důvěřovat, že to umí, a dát jim čas vyjádřit vše tak, jak potřebují.
Ono to totiž není jen o tom, že vynuceným děkuji, prosím či promiň nenaučíme děti respektu, vděčnosti a lítosti, ale že jim tím bráníme ve chvíli, kdy by jinak přirozeně přišly.
Pokud dítěti naopak dovolíme brát, dávat a prožívat svět tak, jak potřebuje, bez pocitů viny, že něco dluží, dovolujeme mu být v kontaktu se svými emocemi, poznávat je, chtít je zažívat a také světu vracet. Velice často pak děti začnou přirozeně a samy od sebe děkovat, prosit či vyjadřovat lítost tehdy, když je opravdu cítí.
Světy, kde se neděkuje
Indiáni neděkují. Naše babičky neděkovaly. Většina starověkých národů, současné Ázie, Tichomořských ostrovů a původních obyvatel téměř celého světa neznala či nezná slova děkuji, prosím a promiň. A pokud v jejich řeči existují, nepatří nikdy druhým lidem. Patří přírodě, vyšším silám, bohům. Nejsou spojovány se soucitem, s vděčností ani s respektem mezi lidmi. Protože tyto dovednosti je potřebné žít. Vděčnost, slušnost, soucit je možné vyjádřit jenom skutky.
Kultury, ve kterých se mezi lidmi neděkuje, jednoduše žijí to, co je. Děkuje, prosí se či omlouvá skrze gesta, skutky, emoce, jídlo, květiny, objetí. Lidi pak vědí vždy, jestli někomu pomohli, udělali radost, nebo naopak ublížili. Mnoho z těchto národů věří také v karmu. Žijí princíp Udělej vše nejlíp, jak můžeš, a nic za to nic nečekej, protože nikdo ti nic nedluží. Vděčnost není podmíněná děkováním, odpuštění druhému není podmíněno jeho omluvou. Dostáváš to, co máš dostat. Dáváš to, co chceš. Rozhoduješ o tom, jestli odpustíš. Poděkování pak opravdu neznamená nic víc a nic míň, než dovolit druhému dělat to, co dělá, a přijmout to, co dává, usmát se, vyjádřit radost.
Co dítě učíme, když ho nenutíme prosit, děkovat, omlouvat se?
Dáváme mu čas uvědomit si vlastní prožívání, spojit se s vlastními emocemi, uvědomit si emoce druhých. Nenutíme ho vyjadřovat ani nahrazovat emoce slovy, která nejsou jeho.- Dáváme mu důvěru, že své emoce může prožívat a vyjadřovat tak, jak potřebuje.
- Když nenutíme dítě za vše děkovat, učíme ho nepotřebovat děkuji ani od druhých. Učí se, že skutky pro druhého jsou přirozené a nezasluhují si zbytečnou pozornost.
- Když nenutíme dítě o vše prosit, učíme ho, že je pro nás přirozené o něj pečovat a pomáhat mu.
- Když nenutíme dítě omlouvat se, učíme ho, že touha něco napravit i odpuštění druhému závisí jenom na našem vnitřním rozhodnutí.
Jak vést děti k opravdové vděčnosti, respektu a soucitu
- Děkujte s dětmi přírodě, zvířatům, tomu, co v životě máte.
- Vděčnost, slušnost, lítost nepřikazujte, nevyžadujte, neodměňujte. Dejte dětem vědět, že je v pořádku je vyjadřovat skrze emoce, činy, a jednoduše tak, jak potřebují.
- Můžete je vést k tomu, že je hezké poděkovat lidem, které tolik neznají, a kteří se k nim zachovají laskavě.
- Za věci, které vám přijdou samozřejmé, dětem neděkujte. Místo toho oceňte snahu, řekněte jim, pokud vám to pomohlo.
- Za věci, které má dítě právo považovat za samozřejmé, nevyžadujte poděkování. Dovolte mu zažít lásku a péči bez dluhu a bez podmínek.
- Za věci, které dítě udělá z laskavosti a vlídnosti, vyjádřete radost. Dovolte jim dávat a přijměte to, co dávají. Místo děkuji si k nim přisedněte, obejměte je, udělejte si výlet či společnou večeři.
- Pojmenovávejte a připomínejte dětem jejich emoce. Naučte jich jejich jména, připomeňte jim, kdy prožívaly radost, kdy se k nim někdo zachoval laskavě, kdy se laskavě zachovaly ony.
- Učte děti vyjadřovat vděčnost, laskavost a soucit skutky a společnými rodinnými rituály.
- Nevkládejte prosím do rozkazů a řekněte jednoduše, co potřebujete. Žádné prosím neudělá z rozkazu laskavá slova. A dítě to dobře ví.
- Všímejte si, jak děti vyjadřují radost, vděčnost, soucit. Naučte se vnímat jejich jedinečné způsoby a podporujte je.
Je opravdu potřebné, aby dítě děkovalo zakaždým, když mu s něčím pomůžete, když mu něco darujete? Je opravdu špatně, když nepoprosí vždy, když potřebuje napít? Nebo stačí, že je spokojené a šťastné, že ví, že dostává něco, co si zaslouží, a že je to tak v pořádku?
Děkuji. Není zač. Nebo je?
Nedávno si 5-letý Kristiánek řekl o čaj:
“Myslím, že by mi teď pomohl čaj s medem, mami…”
“Byl vynikající. Můžeš mi ho udělat k večeři a zítra a každý den?”
Nebylo v tom žádné prosím ani děkuji. A přece to bylo naprosto v pořádku. Nebyla tam neslušnost či nerespekt. Jenom vědomí, že si zaslouží čaj s medem každý večer, aniž by něco musel. A každá máma chce dělat čaj s medem každý večer, aniž by někdo něco musel. Takže vlastně bylo vše tak, jak má být, a navíc se naučil, že je v pořádku dostat to, co potřebuje. Což je pravděpodobně ten nejdůležitější klíč k celoživotní spokojenosti a štěstí…a který je později v životě tak těžké najít.
Neznamená to tedy, slova Děkuji, Prosím či Promiň nepoužívat nebo je dokonce odnaučovat. Když se děti umí přirozeně omluvit či poděkovat, je to jedna z nejkrásnějších věcí, které je možné v životě s dětmi zažít. Ale je důležité nepodmiňovat jimi respekt a poslušnost, neztotožňovat je s vděčností, nezaměňovat je za soucit.
Nečarovat s nimi. Protože zaklínadlo nefunguje. Z nebe nic nesestoupí. Žádné skály se nerozestoupí. Je to jenom hra, ve které nikdo nevyhrává. Žádná přikázání nepřivolají magicky vděčnost, nepřinesou laskavost, nevyvolají soucit. Ty je potřeba nejdříve prožít. Až pak je možné vložit je do slov, která budou fungovat. I bez čar a kouzel.
Vydejte se spolu s dětmi laskavější cestou světem emocí. Inspirujte se jedinečnými emočními pomůckami pro zdravý emoční rozvoj dětí. Eshop: Emoční kompas
Zajímavý podnět a veskrze s vámi souhlasím, byť jsem si do dodnes neuvědomil, že to tak vlastně opravdu je.
Jak to ale dělat ve školce? Často děti velí nám… Pití! , smrkat! Vychází z různých rodin, s různými zvyklostmi. Některé dokáže požádat tónem, kdy tam to prosím ani nemusí být. Ostatní velí. Jak to začít praktikovat? Děkuji za odpověď plavczova
Krásný den, stejně jako děti zrcadlí zvyklosti ze svých rodin, stačí jim jít příkladem i ve školce a děti, pokud mají s vámi dobrý vztah, rády začnou nové zvyklosti napodobovat. Místo napomínání a opravování (řekni prosím, poděkuj apod), z kterého si děti nic neodnesou a které je prosit a poděkovat nenaučí, stačí tedy, pokud jim vy budete ukazovat, jak to děláte vy, děkovat a prosit za sebe a děti se to rády naučí jako novou zvyklost (stejně jako se například automaticky naučí a rády opakují cizí slova), protože to učení neprobíhá v kontextu hodnocení, připomínání či nátlaku.
Ale jak se třeba zachovat když např. moje vnouče rozbije na pískovišti druhému hrad nebo do něj strčí a ještě není natolik vyzrálé aby samo od sebe se omluvilo, mám tam jen stát a přihlížet? Nebo když mu dá někdo na ulici např. čokoládu a nepoděkuje za ni.. I když ho k tomu povedu jak to tu píšete, tak ve školce ho stejně budou nutit..ale líbí se mi ta myšlenka moc
Krásný den, dítě se vždy a nejrychleji učí nápodobou, pokud na něj netlačíme a může pozorovat nás. V těchto situacích bych konala sama za sebe. Pokud cítíte potřebu se omluvit či někomu poděkovat, udělejte to místo dítěte vy. Dítě opravdu vše vstřebává a osvojí si vše, co vede k hezkým vztahům a zopakuje to samo, až bude připravené. Můžete tedy jít příkladem a vědět, že dítě se od vás učí mnohem více, než kdybyste mu jen přikázala, co v dané chvíli říct.