První žila v perníkové chaloupce, měla v ní Stoleček prostři se a dávala dětem první poslední. Byla stoprocentní ve všech směrech. Byla superhrdinou, za kterého se děti převlékají, kterého ale nikdy opravdu nepotkají. Vyměnila svůj život za jejich život, svou radost za jejich radost. Děti měly vše a mohly vše. Mohly jít až na konec světa. Ale nevěděly jak, a vlastně ani nechtěly. Vyměnily by vše zpátky za jediný úsměv vyčerpané mámy. Byla PŘÍLIŠ dobrou mámou.
Druhá žila ve skleněném zámku zákazů a příkazů a z jeho vysoké věže po celý den dohlížela na své děti. Děti chodily tiše a po špičkách, aby nic nerozbily. Bylo zakázáno smát se i plakat. Chtěla je vychovat k odolnosti a síle, ale zůstal jenom strach. NEBYLA dobrou mámou.
Třetí žila v domečku u řeky a většinu dne pracovala. Děti pracovaly s ní nebo si hrály vedle ní. Byla přísná i laskavá. Uměla zvýšit hlas, někdy i křičela, ale toho dobrého bylo na konci dne vždy víc. Na každé dítě si našla speciální čas. Čas, kdy byli jenom spolu. Byla hodně trpělivá, ale taky dělala spoustu chyb. Vždy se pak omluvila a děti na to s radostí zapomněly. Říkala jim pravdu a dodržovala sliby. Všechny činy a slova měly své důsledky. Ukázala jim, kde je řeka příliš mělká, a řekla jim, co se může stát, když do ní skočí. Pak jim ukázala, kde je dost hluboká, a nechala je skákat. Pečovala o děti a ukázala jim, jak mohou pečovat o ni. Dávala dětem první, ale ne poslední. Byla DOST DOBROU mámou.
Byla rodičem, kterého by si vybralo každé dítě, kdyby mohlo.
Byla rodičem, kterým JE naprostá většina rodičů.
Proč se tedy tolik z nich necítí být dost dobří?
Děti byly od počátku lidského rodu přirozenou součástí života dospělých, kteří nepotřebovali žádné návody nebo výchovné styly. Výchova nebyla ani žádným kultem, kolem kterého by se točil život celé komunity. Dospělí byli přítomní jednoduše jako průvodci, kteří na děti dohlíželi, aby zůstaly v bezpečí, a vedli je tak, aby z nich vyrostli dobří lidé, kteří se umí o sebe postarat. Proč tedy dnešním rodičům tolik chybí důvěra, že to umí stejně dobře i dnes?
Snaha být dokonalým rodičem, poháněna strachem, že nejsem dost dobrý, patří mezi nejvíce zraňující mýty současné rodiny. Věnuji se dost? Věnuji se dobře? Snažím se správně? Mám vůbec na to, být dobrým rodičem? Dítě se povedlo? Určitě to nemá po mně. Nepovedlo se? Je to moje vina. Neměla jsem ho tehdy plácnout po zadku, dovolit mu čokoládu a už vůbec nechat ho zvykat si na tablet.
Pokud toužíme podávat stoprocentní výkony v každé oblasti života, stoprocentně selžeme. Pokud rodič touží být pro dítě superhrdinou, který nechybuje, zákonitě se to nepovede.
Koncept dosti dobrého rodičovství je poměrně známý a odvíjí se od pojmu Dost dobré matky britského pediatra a psychoanalytika Donalda Winnicotta (eng. A Good Enough Mother) nebo Dost dobrého rodiče amerického psychologa Bruna Bettleheima (eng. The Good Enough Parent).
Dost dobrý rodič je rodič, který:
Jen málokdy se to, jestli se rodič cítí jako dost dobrý,
dává do souvislosti s tím, jestli se jako dítě mohl cítit dost dobrý.
Porovnáváme se opravdu s dokonalou maminkou
či tatínkem odvedle, nebo s jakýmsi vnitřním ideálem,
který si vytvořilo kdysi dávno dítě v nás?
Může být příčinou ne dost dobrého rodiče
jeho ne dost dobré vnitřní dítě?
Přesvědčení, jestli jsme nebo nejsme v životě dost dobří, se váže k prvotní důvěře, kterou si dítě po narození během prvních měsíců života buduje v interakci se svým okolím (více o ní v článku Bylo nebylo Jedno dítě…)
Každé dítě si od prvního dne svého života klade dvě otázky: KDO JE a JESTLI JE DOST DOBRÉ. Pokud odpovědi, které dostává, jsou v pořádku, pak sebeobraz, který si buduje, je celistvý a autentický.
Celistvý sebeobraz znamená, že dítěti dovolujeme poznávat vše, čím je.
Ví, že jeho JÁ nic nechybí,
a nepotřebuje mimo sebe hledat potvrzení, že umí nebo dělá dost.
Ví, že je dostatečné, aby se mohlo mít rádo, a aby ho měli rádi druzí.
Autentický sebeobraz znamená, že dítěti dovolujeme poznávat se
takové, jaké opravdu je.
Neztotožňujeme ho s jeho pocity ani chováním.
Ví, že jeho Já je v pořádku a není s ním nic špatně.
Ví, že si zaslouží v životě dobré věci,
a nepotřebuje mimo sebe hledat důkazy, že je dost dobré.
Pokud se s tímto životním přesvědčením dítě později stává rodičem, často vytváří domov naplněný kolektivní vinou. Rodič má pocit, že nedělá dost pro dítě, dítě má pocit, že nedělá dost pro rodiče. Rodič cítí, že selhává, a dítě (které přebírá vinu vždy na sebe) cítí, že selhává taky. Pokud se však do rodiny podíváme blíž, většinou zjistíme, že neselhává nikdo.
Dokonalé rodičovství není podmínkou
dokonale zdravého a šťastného vztahu s dětmi.
Je to rodičovství, ve kterém učíme děti vše, čím jsou a kým opravdu jsou,
aby se mohly cítit jako milované, schopné a hodnotné bytosti.
Je to rodičovství, ve kterém dokážeme přijmout dítě i sebe
přesně takových, jací jsme.
Dost dobrý rodič je ten, jehož dítě se cítí jako dost dobré
a jednou se taky bude cítit jako dost dobrý rodič.
Pokračovat ve čtení: 10 rituálů pro domov, ve kterém všichni mohou být Dost dobří >>
V naší komunitě Tisíc Tváří Radosti pomáháme vytvářet domov, ve kterém se každý rodič může cítit jako dost dobrý a každé dítě jako dost dobré. Jejím posláním je pomáhat dětem, aby rozuměly svým emocím, a rodičům, aby rozuměli svým dětem. Vnést do rodinného života radost ze zvládnutých emocí, díky které se žádná bolest z emočních zranění nebude předávat dalším generacím.
V e-shopu Emoční Kompas najdete ucelenou nabídku produktů pro vědomé prožívání, vědomou odolnost a vědomou komunikaci, jako je nejrozsáhlejší sada emočních karet pro děti, nejrůznější pomůcky pro poznávání a zvládání emocí, emoční učebnice, pracovní sešity a další.